Strážce pohybového aparátu kolínských Medvědů

Práce na ortopedickém oddělení Oblastní nemocnice Kolín má až nad hlavu. Přesto neváhal a přijal nabídku basketbalového klubu, stát se lékařem kolínských Medvědů. Pravidelně ho můžeme vídat jako lékařský dozor na utkáních A týmu. Ale to je, jak sám říká, po celotýdenní práci, jen taková třešnička na dortu. Pečuje o hráče i během sezóny a za tu dobu, co u týmu působí, si na něj všichni zvykli a především mu důvěřují, což je pro správný vztah hráč-lékař nejdůležitější. Z následujícího rozhovoru poznáte, že to není samo sebou. MUDr. Patrik Večerka má k basketbalu opravdu blízko.

Patriku, máš za sebou úspěšnou basketbalovou kariéru. Jak na to vzpomínáš?

Ježíš, to už je hodně dávno☺. Byla to zajímavá zkušenost jak v basketu, tak i v životě. Z počátku jsem si myslel, stejně jako mnoho ostatních kluků, že z nás budou profíci, a když ne v NBA, tak určitě v „ Mattonce“, nyní KNBL. Postupem času jsem přišel na to, že to není jen zábava, ale velká dřina. Po začátcích v rodném Šumperku jsem dostal možnost přestoupit do Prostějova a hrát dorosteneckou extraligu. Kvůli náročnému tréninkovému procesu a mnoha utkáním, jsem změnil místo bydliště, střední školu a bydlel na internátu s ostatními spoluhráči, kteří přestoupili z jiných týmů. Mezi ně patřili i kluci, které nyní mohu potkat při utkání KNBL. Jako je Honza Zlámal, který působí na pozici kondičního trenéra v BK Opava a trenéra Lukáše Pivodu naposled působícího v týmu Tuři Svitavy. Také jsem měl tu možnost hrát proti talentům v roli soupeřů, kteří nyní působí jako profesionální hráči, třeba i novou akvizici Medvědů Ondru Šišku. Už tehdy to velice dobře míchal☺.

Na jaké pozici jsi hrál?

Od začátku pivota, ale na klasickou 5 jsem nebyl dost vysoký, tak jsem přesedlal na takovou trojko-čtyřku. Trochu na křídle, trochu pod košem.

Jak dlouho jsi vydržel kombinovat basket a studium a co bylo pro Tvé pozdější rozhodnutí nejdůležitější?

Po celou střední školu, ale bylo to náročné. Měli jsme osm tréninků týdně, o víkendu zápasy a někdy toho bylo opravdu dost. Po ranním střeleckém tréninku jsem měl občas ve škole co dělat, aby mi hlava nepadla na lavici. S úspěšnou maturitou se to ve mně zlomilo a na dva roky jsem s basketem sekl. Od mala jsem podstupoval basketbalovou dřinu, ze zábavy se stala rutina a vyhlídky do budoucna jako profíka už jsem viděl velmi vzdáleně. Po úspěšných přijímačkách jsem se soustředil hlavně na studium Všeobecného lékařství na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Dnes zpětně vidím, že hrát basket na profesionální úrovni v úzkém kolektivu v dorosteneckém věku byla taková malá vojna, která dnešní mládeži často chybí. Kolektivní sport s sebou přináší hodně kompromisů a sebekázně. Během studia na „medicíně“ jsem se znovu k basketu vrátil. Dostal jsem možnost hrát za tým Univerzity Karlovy na každoročních turnajích „akademiček“. Během studia jsem také hrál Pražský přebor za BK Košíře pod trenérem Pavlem Štěpem, kterého tímto zdravím☺.

Jak ses dostal ke kolínským Medvědům jako lékař?

Vlastně to byla náhoda a štěstí. Nastupoval jsem do Oblastní Nemocnice Kolín, a už při vstupním pohovoru mi primář MUDr. Vinš dal nabídku, že když mám blízko k basketu, mohl bych občas zaskočit za kolegu, který s basketbalisty spolupracuje. Takže jsem ho sem tam zaskočil a nakonec se z toho stala trvalá záležitost. Už tři roky.

Dokážeš si užít zápas, který sleduješ z kolínské lavičky, nebo je v Tobě především lékař a veškeré dění v hale posuzuješ profesionálníma očima?

Při prvním utkání jsem z toho měl respekt. Uvědomoval jsem si, že mám odpovědnost za všechny, hráče i diváky. Shodou okolností se hned při mém prvním zápase stala situace, kdy dítěti na tribuně utekl míč a kutálel se po schodech dolů na palubovku. Maminka za ním po schodech dolů vyběhla a bohužel upadla. Naštěstí se nic nestalo, než jsem stačil vstát a zasáhnout, vyskočila a byla v pořádku. Postupem času jsem se uklidnil, už to tolik neprožívám a hlavně jsem zjistil, že je důležitější pečovat o hráče také mimo utkání. Teď už žiji samotnou hrou, týmem a občas mi i k rozhodčím něco vyletí, když mám pocit, že se jim zrovna podařilo Kolín poškodit. Ale není se čeho bát, jako lékařský dozor stále dávám pozor.

Který okamžik, spojený s basketbalem, byl pro Tebe nejnepříjemnější?

Nejspíše vyražený dech Filipa Novotného v loňském semifinále s Opavou. První byl u něj „Jelen“ a dal mu správně ránu do zad. Já už to pak jen dokončil, aby byl Filip úplně v pořádku.

A který naopak nejradostnější?

Když jsem pečoval o vykloubený prostředníček Adama Číže na střelecké ruce ve stejném play-off. Ošetřoval jsem mu ho, tejpoval i v průběhu utkání a Adam vypadal velmi spokojeně. Dal s tím i důležité trojky a já měl radost, že jsem aspoň takto mohl trochu přispět k bronzovému úspěchu.

Zahraješ si basketbal ještě teď?

Ano, a moc mě to baví. Hraji za Sokol Zlíchov. Jsme parta chlapů namíchaní na mladý a zkušený, má to velmi pohodou atmosféru, vždy máme po utkání či treninku velkou žízeň☺ .

Co bys popřál kolínskému basketbalu do příští sezóny?

Hlavně zdraví. Abych se mohl jen koukat a neměl tolik práce☺. Co se týká umístění, tak jednoznačně první místo!

Moc děkuji za rozhovor.

fcr

‍