Basket mě vždycky hrozně bavil, aneb poslední hráčský rozhovor Davida Machače - část 1

Počet sezón v nejvyšší soutěži - 22, první sezóna v nejvyšší soutěži - 1999/2000, celkem bodů v lize - 8724, celkem bodů v Českém poháru - 213, v Kolíně od sezóny 2008/2009, odehraná utkání v nejvyšší soutěži - 837, odehraná utkání v nejvyšší soutěži za Kolín - 460, odehraná utkání za Kolín v Českém poháru – 22. Ale toto jsou jen statistické údaje. Přínos Davida Machače pro kolínský basketbal je nevyčíslitelný. Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, v příští sezóně se už David nebude prohánět po palubovce a dres s číslem 11 bude na vše dohlížet z výšky.

Davide, už opadly emoce z ukončení kariéry, nebo jsi to nijak zvlášť neprožíval?

Emoce opadly, oslava proběhla, všechno v pořádku.

Bilancoval jsi už uplynulých 22 let, nebo je na to ještě čas? Anebo to vůbec nepřijde?

Ani ne. Vím, že 22 let je na bilancování strašně dlouhá doba. Prostě to skončilo a basta. Třeba se k tomu ještě někdy vrátím, ale teď o tom nepřemýšlím. Můj život běží dál i bez aktivní hráčské kariéry.

Můžeme zavzpomínat na Tvé začátky? Kdy jsi poprvé zaregistroval basketbal?

Asi ve druhé nebo třetí třídě, když byl ve škole nábor. Tehdy na košíkovou. Šli tam kamarádi, tak jsem to také zkusil.

Vybral sis hned basket, nebo jsi zkusil i jiné sporty? Nebo třeba něco úplně jiného, klavír, housle, kreslení, keramiku...?

Nejsem žádný tvůrčí ani muzikální typ. Vždy mě zajímal sport. Doma v Přerově jsem chodil do přípravky na fotbal i na hokej, hrál jsem šachy, ping-pong a později přidal i ten basket. Hrozně mě bavily kolektivní sporty, takže jsem postupně šachy i ping-pong odsunul, i když jsem v obou byl úspěšný. Rozhodlo kouzlo společné party, které v těch kolektivních sportech je.

Kdo Tě tedy k basketu přivedl?

Máma. I díky tomu náboru ve škole. Rozhodla, že tam s mým, o dva roky mladším, bráchou budeme chodit. Nejdřív jsem stíhal i ty ostatní sporty, ale postupně mi basketbal zabíral víc a víc času, až se pro mě stal tím hlavním a nejdůležitějším.

Vybavíš si svůj první soutěžní zápas v mládeži? Pamatuješ si výsledek?

To je tak dávno, že ten úplně první si nevybavím. Ale určitě si pamatuji, že jsme někdy v začátcích hráli v Rožnově a dostali strašný nářez, asi 142:0. A jediný koš, který jsme tenkrát dali, byl ještě ke všemu vlastní.

Patřil jsi hned od počátku mezi nejvyšší a byl tím pádem předurčený pro hru pod košem?

Vůbec ne. Já tam byl do 13-14 let spíš jen do počtu. Sice mě to bavilo, ale pro tým jsem nijak přínosný nebyl. Byl jsem takový malý a tlustý. Až někdy v 16 letech jsem vyrostl.

Bavil Tě basket pořád, nebo jsi měl chvíle, kdy bys s tím nejradši praštil? Pokud ano, co Tě přimělo k tomu, abys to nevzdal?

Basket mě hned od začátku hodně bavil, ale seknout jsem s tím chtěl mnohokrát. Vždycky, když jsme prohráli. To štve každého. Ale v partě se to lépe zvládá a každé vítězství tě zase naopak hned nabudí. Takže jsem vždy čekal na tu výhru, i když to občas trvalo hodně dlouho.

Kdo byl v začátcích Tvým největším fanouškem?

Určitě mamka.

Měl jsi v začátcích své kariéry nějaký vzor? A později?

Později určitě ne. To jsem spíš ostatní hráče sledoval, jestli u nich nenajdu, co by pro mě mohlo být prospěšné. A v mých začátcích? Pro nás všechny byl v té době vzorem Michael Jordan. A také jsem si v té době kupoval basketbalový časopis, kde byly velké plakáty českých hráčů. Doma v pokoji na dveřích jsem měl plakát Jana Svobody. A co bylo zajímavé, za nějakých dvanáct let jsem se s ním sešel v Brně.

Jakého největšího úspěchu jsi ve své mládežnické kariéře dosáhl? Nebo co považuješ za největší mládežnický úspěch?

Jak už jsem říkal, dlouho to z mé strany žádný úspěch nebyl. Až potom, co jsem přece jen vyrostl, jsem se začal víc prosazovat. A na poslední půlrok v dorostu jsem šel hrát nejvyšší soutěž do Kroměříže. Pomohl jsem k postupu do finálové části a v té době se o mě začalo tak trochu vědět. Obdržel jsem i pozvánku do širší dorostenecké reprezentace a nakonec si mě vybral tehdy velmi silný tým Brna.

Jak se Ti dařilo spojit basket a školu?

Tady musím opět strašně moc poděkovat mámě. Protože jen díky ní jsem dokončil střední školu. Měl jsem tehdy nabídky jít hrát do Ústí nad Labem nebo Nového Jičína, ale mamka jasně řekla, že dokud neodmaturuji, zůstanu doma. A teď vím, jak dobře to bylo. Ale stejně jsem to na střední a později i na Vyšší odborné škole zkoušel různě ošulit. Ve škole jsem se vymlouval na basket a v basketu na školu. Ale ten základní smysl pro povinnost, vštípený mámou, mi už zůstal.

Jaký byl přechod mezi dospělé?

Ve všech sportech je to hodně těžké. Můžeš být v mládeži sebevětší hvězda, ale když přijdeš mezi chlapy, dostáváš strašnou čočku kvůli fyzičnu, protože to je obrovský rozdíl. A tady záleží na trenérově trpělivosti a také především na tobě, jak ty šance, které dostaneš, dokážeš využít. A když tě podrží i spoluhráči, máš vyhráno.

Co si pamatuješ ze svého prvního zápasu mezi dospělými?

Popravdě řečeno, vůbec nic. Ale když při tom letošním posledním zápase říkal komentátor, že to bylo v Pardubicích za Kroměříž, matně jsem si vzpomněl. Ale že bych si vybavil nějaké detaily, to opravdu ne.

Jak Tě tenkrát přijal tým dospělých?

Já doufám, že dobře. Tehdy v každém mužstvu byla jasně daná hierarchie, a mladí museli plnit různé povinnosti. Nosil jsem míče, pití, a tak. A protože jsem fungoval, bylo to v pohodě.

Co Tě vedlo k přestupu do Kolína? Ve Tvých 28 letech nebyl Kolín, v té době vlastně nováček ligy, zrovna perspektivním týmem. Nebo podle Tvého názoru ano?

Takhle jsem vůbec neuvažoval. Poslední tři měsíce byly v Brně nějaké finanční problémy a s klubem to nevypadalo dobře. Já měl před sebou několik nabídek a mezi nimi byla i ta z Kolína. Volal mi pan Sodoma, že by mě chtěl trenér Benaček. Trošku mě to překvapilo, protože jsme se znali už z Kroměříže, kde mě chvíli trénoval a nemyslel jsem si, že bych na něj udělal bůhví jaký dojem. Ale zároveň mě to i potěšilo. A hlavně rozhodlo přímé jednání pana Sodomy, takže jsem si vybral Kolín. Ale rozhodně mě v té chvíli nenapadlo, že tu budu 13 let.

‍